Požární odolnost plochých střech

Ploché střechy z hlediska požární bezpečnosti

08. 07. 2008 - Od 1. 1. 2008 se u požárně technických vlastností plně přechází z národního hodnocení podle ČSN a zkušebního předpisu (ZP 2/1991) na hodnocení podle evropských norem (ČSN EN).  

Střechy se hodnotí podle účinků požáru jak ze spodní, tak i vrchní strany. Jejich schopnost odolávat působení požáru zespodu (požáry uvnitř budovy) se hodnotí požární odolností. Schopnost odolávat požáru shora (požár vně budovy) se hodnotí třídou chování střech při působení vnějšího požáru (dříve šíření požáru střešním pláštěm). Dále může být u některých hodnocení střech požadovaná třída reakce na oheň (dříve stupeň hořlavosti).

Toto hodnocení se provádí na základě zkoušek podle zkušebních norem a následnou klasifikací do tříd podle klasifikačních norem.  

U střech se tedy setkáváme s požadavky na hodnocení:

• požární odolnosti  
• chování střech při působení vnějšího požáru  
• reakce na oheň

Požární odolnost

Při zkouškách se sledují stanovené mezní stavy, charakterizující požadavky a účel požární odolnosti konstrukce. Označují se písmeny a znamenají:

• R – nosnost konstrukce  
• E – celistvost konstrukce  
• I – tepelná izolace konstrukce  
• W – tepelná radiace z povrchu konstrukce

Výsledkem zkoušky je hodnota požární odolnosti v minutách (15, 20, 30, 45, 60…), dosažená při nepřekročení stanovených mezních hodnot R, E, I, W.  

Příklad klasifikace

Požární odolnost konstrukce podle ČSN EN 13501-2:

REI 15

Chování střech při působení požáru

Základními normami jsou:

• zkušební norma ČSN P ENV 1187 z roku 2002  
• klasifikační norma ČSN EN 13501-5 z roku 2006

Zkušební norma obsahuje 4 zkušební metody, převzaté z národních norem 4 států EU. Liší se navzájem provedením zkoušky (velikost vzorků, tepelné namáhání a vyhodnocení).

Jsou to tyto zkoušky:

• Zkouška 1 – hořící hraničky bez větru (vychází z německé metodiky DIN 4102-7)  
• Zkouška 2 – hořící hraničky + vítr (vychází ze skandinávské normy Nordtest NT FIRE 006)  
• Zkouška 3 – hořící hraničky + vítr + radiace (vychází z francouzské metodiky v ministerském dekretu)  
• Zkouška 4 – hořící plynový hořák + vítr + radiace (vychází z britské metodiky BS 476-3)  

Každá ze čtyř metod má několik klasifikačních tříd. U všech se začíná třídou BROOF (hodnoty zjištěné při zkoušce vyhoví stanoveným zkušebním kritériím) a končí třídou FROOF (hodnoty zjištěné při zkoušce nevyhoví stanoveným zkušebním kritériím). Za tato označení třídy se připojuje ještě označení zkušební metody (t1), (t2), (t3), (t4).  

Příklad klasifikace

BROOF(t1)

Pro potřeby ČSN 7308 byly z této normy akceptovány pouze zkoušky 1 a 3. Zkouška 1 se požaduje pro střechy mimo požárně nebezpečný prostor, zkouška 3 pro střechy v požárně nebezpečném prostoru. Za vyhovující je požadovaná klasifikace:

• BROOF(t1) – mimo požárně nebezpečný prostor  
• BROOF(t3) – pro požárně nebezpečný prostor  

Do konce roku 2007 se zkoušky prováděly podle zkušebního předpisu ZP 2/1991, který obsahoval dvě zkušební metodiky:

• Zkouška B – pro střechy mimo požárně nebezpečný prostor  
• Zkouška A – pro střechy v požárně nebezpečném prostoru

Výsledkem bylo zjištění, zda střešní plášť nešíří nebo šíří požár v daném prostoru.

V projektových normách byly prostřednictvím ČSN 73 0810, tj. od roku 2005, požadavky na hodnocení zkouškou A nahrazeny požadavkem na třídu BROOF(t3) a zkouškou B požadavkem na třídu BROOF(t1).

Přechodem z hodnocení střešního pláště podle ZP 2/1991 (zkouška B) na hodnocení třídou BROOF(t1) se nemění a zůstává v platnosti to, že střešní plášť třídy BROOF(t1) může být použit mimo požárně nebezpečný prostor v souvislé ploše a nemusí se dělit na plochy menší než 1500 m2.